Režie:
Jean-Pierre JeunetKamera:
Bruno DelbonnelHudba:
Yann TiersenHrají:
Audrey Tautou, Mathieu Kassovitz, Rufus, Jamel Debbouze, Clotilde Mollet, Isabelle Nanty, Dominique Pinon, Yolande Moreau, Maurice Bénichou, Claire Maurier (více)Obsahy(1)
31. srpna 1997 ve 4 hodiny ráno dostala Amélie (Audrey Tautou) nápad. Musí stůj co stůj najít dávného majitele krabičky vzpomínek, kterou náhodou našla ve svém bytě, a poklad mu vrátit. Jestli to ocení, je rozhodnuto. Amélie začne zasahovat jiným lidem do života. Jestli ne, tak nic. Kultovní romantickou komedii o nesmělé Pařížance s laskavým srdcem milují díky její hravosti a půvabu miliony diváků po celém světě. Film o drobných, ale o to důležitějších radostech, který získal řadu prestižních filmových ocenění, ani po 20 letech od premiéry neztratil nic ze svého šarmu. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (1 571)
S dovolením pominu nesporné filmové kvality a zaměřím se na osobnější dojem. Amélie z Montmartru mě nadchla výstředností postav, protože to by klidně mohli být moji příbuzní (co bych za to dal...!) - těší je úplně bizarní věci, jejich podivný humor nikdo nechápe a navzájem o svých zvláštnostech nevědí. To je právě to. Kdyby to o sobě všechno věděli, víc by si porozuměli a já mám tenhle pocit často. Nechci se tady nějak nostalgicky rozkecávat, ale stalo se mi už mockrát, že o někom, kdo se mi vysmíval třeba kvůli mé posedlosti přesazováním kytek nebo chorobnému strachu z veřejných záchodků pak vyšlo najevo, že třeba sbírá tkaničky od bot nebo k smrti rád počítá trojčlenkou. Prostě - jak říkala moje babička - všichni jsme střelení, jenom jsme každej jinam trefenej. ;-) 100% ()
Bylo 12:47 odpoledne, venku bylo 12°C, doba pořád kovidová. Žaluzie jsem nechal zatažené, protože jsem se potřeboval soustředit. Snažil jsem se filmu propadnout, úspěšně. Všechno dokonale zručné, po kameru, režii, střih, hudbu a kukadla paní Tautou, všechno tip ťop. Myslím si, ale že je pořád lepší vás na film moc nehajpovat. Změna vašeho emočního rozpoložení se skutečně dostaví, není to ale "Půlnoc v Paříži" nebo cokoli s Audrey Hepburn. Ve srovnání s tím je to takové pěkné pohlazení, u kterého máte chuť pít kakao a jíst něco Francouzského. Moc se mi, ale líbí způsob vyprávění a to, že film je nejen narativně čistý charakter driven, ale zároveň je celá stylizace Amélii perfektně přizpůsobená a přesto vyvážená a nikdy nesklouzne k nějaké přeplácanosti. Finální zaklapnutí, kdy všechny figurky dostanou svůj důvod je čisté pohlazení na duši ()
No nezamilovali by ste sa do nej ? Jean Pierre Jeunet natočil typicky netypickú francúzsku romantickú komédiu o servírke, ktorá sa rozhodne pomáhať okoliu a pri tom tak trochu zabúda na seba. Skvelé halúzky na začiatku a konci filmu, bizarné príhody a udalosti, typicky francúzsky jemný (trpaslík) i kanadsky tvrdý (sused) humor vo filme, ktorý je úžasným pohladením pre dušu a v ťažkých chvíľach vám pripomenie, že s úsmevom všetko prekonáte. ()
Poetičnost, jemný, hravý humor i trauma z partnerského osamění, jehož zosobněním je stále ještě mladá a dychtivá mladá žena žijící pod neopakovatelnými pařížskými střechami. Hravost a radost čiší z těch před i za kamerou. Rozepisovat se o kráse a skvělé kreaci Audrey Toutou nesmá smysl, protože lavinová suverenita jejího výkonu si nemůže nepodmanit doslova každého. Životní příležitostí však není jen pro svou hlavní představitelku, ale i pro tvůrce. V záplavě všech pokladů absolutních špiček, jak je přinesla ve francouzské i ve světové kinematografii druhá polovina minulého století, si toto dílo zachovává svou výraznou a nepřehlédnutelnou osobitost. Je tím, čím má být. Pohlazením a povzbuzením pro duši i srdce všech dychtících a frustrovaných. ()
Bylo 15. listopadu 2002, 20 hodin 47 minut a 31 vteřin, na ulice se začal hebce snášet první sníh, vzduch byl chladný, vločky studily na tváři a starý bělovlasý muž marně zápasil s deštníkem. V téže vteřině drobná dívka rozezněla smíchem celé foyer kina Centrál tak hlasitě, až trojice nedaleko stojících lidí otočila hlavy jejím směrem. Stále v ten samý moment policejní hlídka před kulturním domem Střelnice zvědavě pozorovala skupinku mladíků opakujících si nové taneční kroky. Ve stejný okamžik stínil mohutný dub odcházejícím divákům výhled na Baťkovo náměstí a jen jedna pouliční lampa blikotavě osvětlovala místo pod stromem, kde zatoulaný pes hladově očichával odhozený obal od svačiny. V tutéž vteřinu ve čtvrtém patře činžovního domu č.p. 833 v Nerudově ulici si malý David zakryl peřinou hlavu, aby tatínek, který zrovna nakoukl do jeho pokoje, nepoznal, že ještě nespí. A v té samé chvíli si Vladimír Endresl, devatenáctiletý snílek jenž má rád zvuk nárazů kapek deště do okna, uvědomil, že "Amélie z Montmartru" si právě našla místo v jeho srdci... ()
Galerie (103)
Photo © 2001 Miramax Films
Zajímavosti (44)
- Cestující trpaslík byl inspirován sérií podobných vtípků, které se odehrály v devadesátých letech v Anglii a ve Francii. V roce 1997 usvědčil francouzský soud hlavního představitele ''Fronty za osvobození zahradních trpaslíků'' z krádeže více než 150 zahradních trpaslíků. Podobný nápad byl později použit v reklamní kampani jedné internetové cestovní kanceláře. (Martinibaby)
- Hlavní barvy ve filmu (zelená, žlutá, červená) jsou inspirovány malbami brazilského umělce Juareze Machada. (Kulmon)
- V roku 2015 mal premiéru divadelný muzikál na motívy filmu. Žiaľ, bez fenomenálnej hudby Yanna Tiersena. Okrem USA bol muzikál naštudovaný v Japonsku, Nemecku, Veľkej Británii a Fínsku. (mijec)
Reklama